Page:Pottier, Jouve - Épître en patois, 1866.pdf/18

Le texte de cette page a été corrigé et est conforme au fac-similé.
17

Lè fôme è soin do birr’, do stôye et do lacéye,
Et neu èfan dev’no pouhar.
Eprè q’lè b’sogne è fâta et qu’o chauff’ lo fonéye,
E ’n î trobé qué son tounar.

18

E ’n î trobé-n aussi qué n’ pon q’filè lou knôye ;
Et dès aute euvro lo bohon
Po dè solè, dè boéte ou quéque aute erquebôye ;
E féyo terti ce qu’è pon.

19

El î co ène aut’ cheuse èto d’què o s’ertône :
Neu fôme féyo do solin.
Ç’o po lo péï ci èn’ cheuse q’o bé bône.
Lè fôme é s’lè po so tréyin.

20

El î dè peure gen que toté lè jonâye
En’ féyo ré que do cherpi.
Ç’o in mouyè d’viquè que n’ èré q’ èn’ binaye :
Eprè lè guerre o n’o fron pi.

21

Not’ andru o bé kni, surtou po lo fremége.
Je vourô mou v’ s o perzotê,
Inoq dô lo vî to, neu père, è lou longuége,
D’non è lou prince dé solè.

22

V’lè-vo qu’no vo lo d’hê ? Lé keblar, lé moutréye,
Q’ è ’n î don tan évô pohi,
On terti b’so do beu pou lou véche, loti m’téye ;
Et ç’o tolo qu’è son spéni.